historie

Lidé hráli propracované deskové hry již od úsvitu většiny civilizací (úlomky desky a figurek nalezené v egyptské hrobce byly datovány přibližně do r. 4000 př. Kr.). Existuje skupina her pro dva hráče, jejichž cílem je mat - vynucené zajetí soupeřova krále. Tato skupina zahrnuje: evropské šachy, šógi (japonské šachy), čínské šachy (siang-čchi), tibetské šachy (chanadraki), mongolské šachy (šatora), barmské šachy (sittuyin), thajské šachy (makruk), malajské šachy (chator), korejské šachy (tjyangkewir), severoindické (hindustánské) šachy a východoindické (párské) šachy. Má se za to, že všechny tyto rozličné formy se vyvinuly z jedné původní indické hry - čaturangy.

Čaturanga doslovně znamená "čtyři účastníci". Tvoří ji čtyři části indické armády: sloni, válečné vozy, jízda a pěchota. Čaturanga proto může být označována jako válečná hra. Není znám přesný původ čaturangy, ale z doby 500 po Kr. vedou jisté stopy do severozápadní Indie (patrně se jedná o oblast Dolní Sird). Nejstarší známá zmínka o této hře je v sanskrtské básnické sbírce Vasavadatta, kterou napsal Subandhu na počátku 7. stol. po Kr.

Figurky na čaturangu byly tyto: rádža (pohybuje se jako král o jedno pole libovolným směrem vyjma šachu, tj. polí, kde soupeř hrozí okamžitým zajetím), mantri (generál, pohybuje se o jedno pole diagonálně), gádža (slon, pohybuje se o dvě pole diagonálně, první pole přeskakuje, jedná se o ranou podobu střelce), asva (kůň, pohybuje se stejně jako jezdec v evropském šachu, kombinuje přeskočení jednoho pole v ortogonálním a jednoho pole v diagonálním směru), rátha (válečný vůz, pohybuje se jako věž - o libovolný počet polí ortogonálním směrem) a pedanti (pěšci, pohybují se o jedno pole přímo dopředu, berou šikmo dopředu a dosáhnou-li poslední řady, tak se povýší na generála).

Čaturanga byla původně hrána na desce 8×8 pro hru aštapada, která se skládala ze 64 nevybarvených polí, ale některá byla označena diagonálním křížkem (závodivá hra aštapada se hrála s kostkou podobně jako vrhcáby). V čaturanze se armáda každého hráče skládala z jednoho krále, jednoho generála, dvou jezdců, dvou slonů, dvou válečných vozů a osmi pěšců - celkem 16 figurek na každé straně. Hru vyhrál ten, kdo dal mat, nebo zajal všechny soupeřovy figurky. (Varianta pro 4 hráče, s kostkou určující figurku, se kterou se má táhnout, byla poprvé zaznamenána v 11. stol. po Kr.)

Čaturanga se šířila (a vyvíjela) díky dobývání, obchodu a mimo jiné i pomocí misionářských cest. Na západě se dostala do Persie a pak až do Ruska, Turecka, severní Afriky a Evropy. Na severu do Tibetu, Číny, Mongolska a na Sibiř. Na východě do Barmy a potom až do jihovýchodní Asie, Číny, Koreje a Japonska. Následuje stručný přehled vývoje pravidel evropských šachů a šógi (japonských šachů). Podrobnější porovnání pravidel bude následovat později.

Šachy se dostaly do Číny pravděpodobně v 8. století po Kr., když nevyhnutelně následovaly východní cestu buddhismu - jak severní přes Kašmír, Nepál a Tibet, tak východní přes Barmu. Největší rozdíl oproti západním šachům a čaturanze spočívá v tom, že všechny kameny na čínské (a korejské) šachy a šógi (japonské šachy) mají stejný plochý tvar. Vzájemně jsou odlišeny čínskými znaky (kanji).

Siang-čchi (čínské šachy) se hrají s plochými kulatými kameny (vypadají jako dámové) a jsou popsány čínskými znaky, které odlišují jednotlivé kameny od sebe. Obvykle hrají modré/zelené znaky proti červeným. Deska 9×10 je rozdělena "řekou" (mezi 5. a 6. řádkem). Stejně jako i v jiné čínské hře go se hraje na průsečících. Při hře nesmí žádný generál (král a jeho osobní stráž - mandaríni) opustit "devítibodový palác" (zvýrazněný diagonálním křížem).

Původ šógi není znám přesně, ale říká se, že čínské šachy (nebo jejich japonská verze) se dostaly do Japonska společně s císařským vyslancem na sklonku období Hara (710-794). Šógi získaly na popularitě mezi dvorskou šlechtou v následujícím období Heian (794-1185), kdy bylo hlavní město přesunuto z Nary do Kjóta.

Slovo šógi znamená "hra generálů" a je odvozeno od slova šógun, což znamená "nejvyšší vojenský velitel". Navíc tři druhy kamenů mají šo (generál) ve svém názvu: ošo (císař), kinšo (zlatý generál) a ginšo (stříbrný generál).

Postup jak mají být kameny na šógi popisovány je uveden v knize Kirinšo od dvorního kaligrafa Fujiwara Yukinari (971-1027) z 11. století (Japonci píšou příjmení před křestním jménem). Nejstarší kámen na šógi je přibližně z roku 1100. Byl nalezen v pevnosti Sakada na severozápadě Japonska. Historická práce Nichureki (pravděpodobně 1128) zmiňuje šógi bez střelce a věže (pravděpodobně se hrálo na desce 8×9 původně určené pro čínské šachy, nebyly však používány průsečíky, ale pole). Navíc, stejně jako u větší verze 13 13, bylo možné zvítězit zajetím všech soupeřových kamenů.

Císař formálně jmenoval (spíše potvrdil) šóguna, který ovládal mocné a často odbojné samuraje z jednotlivých oblastí. Skutečná moc v celé říši tedy spočívala v rukou šógunátu (doslovně zastřešující vláda). Přerušení císařského období Muromachi (1333-1568) rodinou dědičných šógunů Ashikaga v hlavním městě Kjótu bylo dalším důležitým bodem dějin šógi.

Zdá se že v této době byly nejpopulárnější daišógi (velké šógi; 13×13, později 15×15), neboť dvorní záznamy, narozdíl od chušógi (střední šógi) a šošógi (malé šógi), hovoří o této verzi jako o šógi. Vrcholu obliby dosáhly na konci tohoto období, kdy se malé šógi začaly hrát na desce 9×9, neboť přejaly z oblíbenější verze středních šógi (hrály se na desce 12×12 s 92 kameny) tři hlavní kameny. Byly to: střelec, věž a opilý slon (sui-zo). Opilý slon byl záhy z malých šógi odstraněn. Jeho počáteční pozice byla na políčku přímo před císařem (tato skutečnost byla zaznamenána později na diagramu v Šošógi zušiki, knize vydané v roce 1694). Ve středních šógi se opilý slon, s výjimkou tahu přímo dozadu, pohybuje o jedno políčko kterýmkoli směrem. Povyšuje se na poslední řadě na korunního prince (tai-ši) - druhého císaře (pohybuje se o jedno pole libovolným směrem).

Přesný původ "vkládání" (nasazení zajatých kamenů zpět do hry za opačnou stranu) v malých šógách není přesně znám, ale pravděpodobně byl do hry zaveden v 16. století. V té době mohli vojáci zajatí ve válce vstoupit do služeb nepřátelské armády. Zdá se, že opilý slon byl odstraněn ze hry v době, kdy bylo zavedeno vkládání, neboť se stal s touto variantou neslučitelným. To bylo způsobeno tím, že zajatý opilý slon mohl být vložen do soupeřova ležení a rychle povýšen na korunního prince, jehož zajetí bylo v mnoha případech takřka nemožné (díky dalším povýšeným kamenům, které ho bránily). Jiným důvodem mohlo být, že opilý slon se povyšoval na dalšího císaře, s čímž nesouhlasil skutečný císař Gonara (vládnul v letech 1526-1557). Další potíží byl rozdíl v názvu kamenů - bílý (sente) má císaře (ošo), ale černý (gote) má poklad (gjókušo).

Šógi, tak jak je známe dnes, se vyvinuly z šošógi (malých šógi). Nejstarší diagram byl nalezen v deníku z roku 1587, který si psal Ieada:

Šógi, jak je známe, byly oficiálně ustanoveny a přesně kodifikovány na počátku období Edo (1600-1868; Edo je starý název Tokia) v průběhu 17. století. V roce 1612 založil a platil šógunát Tokugawa úřad pro šógi a go, který byl pod dohledem (šintoistických) svatyň a (buddhistických) klášterů. Buddhistický mnich Honinbo Sansa (1558-1623) byl ctěn jako jeho nejvyšší autorita a tím oficiálně uznán jako nejlepší hráč obou her. To byl oficiální počátek profesionálů v go a šógi v Japonsku. Nicméně Honinbo Sansa se záhy vzdal (méně prestižního) titulu šógidokoro ve prospěch Ohaši Sokei (1555-1634), který se stal prvním doživotním mejdžinem (velmistrem) v šógi. Hra mezi těmito dvěma hráči z roku 1607 je nejstarší úplně zaznamenaná partie. Ohaši Sokei se stal zakladatelem tří oficiálních rodin šógi (v podstatě škol) v období Edo: hlavní (zanikla až v roce 1910) a vedlejší linie Ohaši a rodina Ito.

Ohaši Soko (1613-1660), jehož otcem byl Ohaši Sokei, poprvé sepsal podrobná a standardizovaná pravidla moderních šógi (včetně ustanovení o třech nepovolených tazích) v knize nazvané Šógi zušiki (Ilustrované šógi), která vyšla v roce 1636. Celou první polovinu 17. století trvalo rodu Tokugawa, než postavil Edskou pevnost. Každý rok bylo sehráno takzvané "hradní" go (od roku 1626) a šógi (od roku 1669). Jednalo se o formální (přehrávanou) partii před šógunem v jeho paláci v Edské pevnosti. Tradice přehrávat hradní hru 17. prosince vznikla v roce 1716.

Další varianty šógi (všechny bez vkládání) zmiňované na konci 17. století jsou: dai (větší) šógi (15×15, 130 kamenů), maka (velké) šógi (19×19, nebo 17×17 se 142 kameny) a tai (největší) šógi (25×25, 324 kamenů). Tori (ptačí) šógi (s vkládáním) vznikly na počátku 19. století. Ze všech těchto (nyní pojmenovaných) moderních verzí šógi se těší stálé oblibě jedině střední šógi.

Šógunát Tokugawa skončil roku 1868 znovunastolením vlády císaře a s ním i státní podpory go a šógi. Císař Meiji přesunul hlavní město (císařský dvůr) z Kjóta do nově pojmenovaného Tokia (dřívějšího Eda).

Šógi v současném Japonsku

Odhaduje se, že šógi umí hrát přes 20 miliónů Japonců.

Tokyo shogi renmei (Tokijská federace šógi) byla založena v roce 1924 a přejmenovaná na Shogi taisekai v roce 1926. Současná Nihon shogi renmei (Japonská federace šógi) byla založena v roce 1947 s hlavním centrem v Tokiu a s největší pobočkou v Ósace. Šógi renmei připravuje profesionálním hráčům herní kalendář začínající v dubnu a končící v březnu následujícího roku. V současnosti hraje šógi profesionálně 174 hráčů (139 mužů a 35 žen). Šógi renmei vydává ročenku a časopisy Shogi sekai (Svět šógi) a Shogi magajin (Šógistický magazín) s měsíčním nákladem 120 000, respektive 40 000. Několik profesionálních šógistických turnajů je každoročně sponzorováno deníky, které potom otiskují odehrané partie. Kromě toho ještě existuje šógistický týdeník Shukan shogi a jednou týdně je v televizi šógistický pořad.

Muži každoročně hrají o sedm profesionálních titulů z celkem 15 hlavních turnajů. Ženy, stejně jako amatéři, hrají o podobné tituly, je jich však méně (čtyři). Profesionálové se utkávají ve skupinách či na vyřazovacích turnajích, jejichž vítěz se stane vyzývatelem současného držitele titulu, se kterým potom sehrají zápas či jednotlivou partii o titul. Celkový počet profesionálních partií sehraných v jednom roce se blíží 2500.

Herní kalendář začíná vždy 1. dubna a později v tomto měsíci začíná turnaj o titul Meijin (Mejdžin) v nastávající sezóně. Turnaj se jmenuje Jun-i-sen, byl založen v roce 1946 a je sponzorován denníkem Mainichi. Podle něj se rozřazují profesionální hráči do pěti lig či divizí - "A" (10 hráčů), "B1" (13 hráčů), "B2" (22 hráčů), "C1" (23 hráčů), "C2" (52 hráčů). Hráči postupují a sestupují ze své divize do jiné (počty hráčů v závorkách jsou pro rok 1996/1997) podle umístění v tomto turnaji. Vítěz "A" divize získává právo vyzvat na zápas o titul Meijin jeho současného držitele (hraje se na čtyři výhry, jedna partie trvá přes dva dny). Pokud dva hráči v divizi "A" mají stejný počet bodů, tak se vyzývatelem stane hráč, který zvítězí ve vzájemné partii. Jestliže má více hráčů stejný počet bodů, tak je použit systém paramasu, který spočívá v tom, že spolu nejprve utkají hráči s nejnižším postavením v žebříčku (takže například tři hráči sehrají pouze dvě partie). V ostatních případech je při rovnosti bodů určeno pořadí podle jejich současného postavení v žebříčku. Proto je každá hra na turnaji jun-i-sen důležitá pro určení postupujících a sestupujících.

Nejvýnosnější titul (sponzorovaný deníkem Youmiuri) je Ryu-O (drak-císař), ve kterém může vítěz získat až 32 milionů jenů. Dalších pět hlavních turnajů se nazývá: Oi (koruna), Ošo (císař), Oza (trůn), Kjú (císař šógi) a Kisei (patron šógi).

Pro rozlišení síly profesionálních hráčů se používá stupnice od 9. danu (nejvyšší) až po 4. dan. V závislosti na postavení v žebříčku dostávají profesionální hráči od Šógi renmei měsíční plat. Další peníze získávají za výsledky na turnajích a také za výuku.

Princip získávání jednotlivých tříd na jun-i-sen je následující: "A" (8. dan), "B1" (7. dan), "B2" (6. dan), "C1" (5. dan), "C2" (4. dan). Postupu na kterémkoli stupni je rovněž možné dosáhnout vítězstvím v určeném počtu partií. Jednou získanou třídu hráči již neztrácejí. Někteří hráči, kteří hrají na ostatních turnajích (v současnosti 19), jsou z jun-i-sen vyloučeni.

Šórekai je organizace (tréninkové středisko) placené Šógi renmei, které je určené pro nastávající profesionály. Věkový limit pro vstup je 26 let, žebříček je od 6. kjú po 1. kjú a od 1. danu po 3. dan. Po vstupu do šórekai je každý umístěn pod dohled uznávaného profesionálního hráče sensei (učitele). Konkurence na šórekai je vysoká - každý rok postoupí pouze čtyři hráči do divize "C2" jako noví profesionálové se sílou 4. dan.

V roce 1974 se poprvé konal ženský turnaj vyzývatelky Meijin (ženské mistrovství se konalo již v letech 1966-1973), který určuje rozdělení hráček do v současnosti tří divizí: "A" (6 hráček), "B" (10 hráček) a "C" (16 hráček) (dvě hráčky se turnaje nezúčastnily). Každý rok se pouze dvě nové hráčky dostanou do skupiny "C". Nejvyšší ženská profesionální třída je 5. dan, která je přibližně ekvivalentní s mužským 2. danem. Přesto se na profesionálních turnajích ženy s muži příležitostně utkají, ale jsou zaznamenány pouze jedna či dvě ženské výhry.

Amatérské třídy jsou od 15. kjú (úplní začátečníci) do 1. kjú a od 1. danu až po 6. dan (amatérský Meijin). V Japonsku hrají tisíce lidí na všech úrovních až po 5. dan (který je o něco slabší než profesionální 1. dan). Jeden nebo dva vrcholoví hráči jsou bývalí hráči šorekai (přibližně profesionální 3. dan).

Šógi si pomalu, ale jistě, získávají oblibu i mimo Japonsko; relativně menší počet hráčů organizuje vlastní asociace, kluby a turnaje. V současnosti se rovněž hraje mistrovství Evropy.

21. ledna 1976 byla sehrána první profesionální partie mimo Japonsko. Byla to první hra zápasu o titul Kio. Druhá partie mimo Japonsko byla druhá hra zápasu o titul Kisei, která se konala v roce 1985 v Los Angeles. Od roku 1990 se na podzim pravidelně hraje 1. partie o nejprestižnější titul Ryu-O mimo Japonsko. Tím se začla psát nová kapitola v historii šógi.