historie

Hru vymysleli Číňané

Historikové se domnívají, že go vzniklo v Číně někdy ve 2. - 3. tisíciletí př. n. l. Jedna z teorií je spojena s legendou o císaři Jaovi, který někdy kolem roku 2250 př. n. l. uložil svým rádcům, aby vytvořili go jako duševní cvičení pro jeho nepříliš bystrého syna. Jiná teorie klade go do souvislosti s rannými početními systémy. Proti tomu ovšem hovoří skutečnost, že systém 19×19 (dříve též někdy 17×17) průsečíků se příliš nehodí k desítkové soustavě, kterou Číňané používají odedávna. Pravděpodobněji je vznik go spojen s šamanskými a astrologickými postupy ve starověkých čínských kulturách. Tomu jakoby nasvědčuje i japonská terminologie go: středový průsečík se nazývá tengen (střed nebes), dalším osmi vyznačeným průsečíkům se říká hoši (hvězdy). Ještě ve středověku partie začínala rituálem, při němž každý hráč položil dva své kameny na hvězdy v protilehlých rozích.

Konfucius se v 6. století př. n. l. o go vyjádřil dosti přezíravě jako o naprosté ztrátě času, protože neviděl nic, čím by tato hra mohla uspokojovat veřejné potřeby společnosti. Zastánci taoismu, zvláště čínští literáti, však objevili intelektuální a morální hodnoty go a pěstovali je.

Japonci hru zdokonalili

V 6. století se spolu s dalšími kulturními vlivy Číny dostalo přes Koreu do Japonska i go. Stalo se populárním v kruzích šlechty a bylo pěstováno v buddhistických klášterech. Zatímco v Číně a v Koreji hra téměř upadala v zapomnění, v Japonsku byla rozvíjena k dokonalosti. Patřila ke čtveřici základních umění, která měli ovládat členové císařské rodiny a dvořané. Velkého rozkvětu se go dostalo zejména v dlouhém období míru za šógunátu (1603 - 1868) spolu s dalšími uměními jako haiku (specifická forma japonské poezie), kendó (japonské bojové umění), čadó (čajový obřad) aj. Spolu s mnoha jinými záležitostmi šógunát institucionalizoval i go. Oficiálně zřídil čtyři hlavní školy go nazývané Honinbó, Inoue, Jasui a Hajaši. Jejich hráči dostávali od šóguna plat, nejsilnější hráč těchto čtyř škol získal titul Mejdžin (Mistr) a byl jmenován Godokoro (jakýmsi ministrem go). Školy byly zmocněny příjímat žáky a vydávat jim osvědčení o síle v go. Jednou v roce se v šógunově paláci konalo tzv. hradní go: představení čtyř škol v šógunově přítomnosti předváděli mistrovské go.

Moderní go

Představení jednotlivých škol nebyli jednoznačně nejsilnější hráči, kteří by svůj nárok na úřad prokázali na desce. Funkce byly jistým způsobem dědičné, představený svého následníka obvykle adoptoval. V tom smyslu posledním, v pořadí 21. dědičným nositelem titulu Honinbó byl legendární Honinbó Šusai, který zemřel v roce 1940. Dva roky před svou smrtí ve věku 64 let sehrál slavný zápas. Jeho vyzývatelem byl o třicet pět let mladší Kitani Minoru, jeden ze zakladatelů moderního pojetí go. Zápas byl chápan jako střet starého s novým, tradice s inovací, go jako umění s go jako profesí. Časový limit byl 40 hodin pro hráče! Partie byla několikrát přerušena a s tříměsíční přestávkou, kterou si vyžádalo Šusaiovo onemocnění, trvala šest měsíců. Kitani nakonec zvítězil velmi těsným rozdílem pěti bodů a zahájil kariéru velkého hráče a učitele budoucích šampiónů. Od té doby se již o všech velkých titulech rozhoduje výlučně hrou na desce.

V Japonsku, v Koreji, v Číně a dnes už i v USA existují organizace sdružující několik stovek profesionálních hráčů. Vedle toho však jen v Japonsku hraje go na 20 miliónů lidí amatérsky. Nejlepší z nich dosahují síly slabších profesionálů. Go se již hraje po celém světě a odstup úrovně východoasijských hráčů se rychle snižuje. I čeští hráči se mohou pyšnit řadou dobrých výsledků. Úřadujícím mistrem Evropy je pražský hráč a předseda České asociace Go dr. Vladimír Daněk.