Potáborové urovnávání myšlenek Jakuba Ť

Ahoj lidi, nedá mi to abych se nepokusil o jakési potáborové urovnání myšlenek, protože letošní tábor jich pro mně přinesl skutečně mnoho.

1. základní princip – Princip volby

Myslím tím možnost omezené volby programu samotnými dětmi.

Odpadá nutnost krkolomné motivace– Příjemný důsledek principu volby je to, že odpadá nutnost toho známého tance kolem horké kaše, kdy se snažíme děti přesvědčit, že chtějí dělat to co ve skutečnosti chcem dělat hlavně my, když už pro nic jiného, tak z toho prostého důvodu, že si to neumějí představit. A jistě každý začil to že mu děti dávaly najevo, že on je vinen tím, že dělají to co je nebaví. Při fungujícím systému volby, to je v extrémním případě přesně naopak. Tj. vedoucí v podstatě může „obvinit“ děti z toho že si sami způsobili to, že dělají to co je nebaví. Lapidárně to vyjádřilo jedno dítě slovy: „Když jsem si to vybrala, tak si nemůžu stěžovat, že to děláme.“

Děti jsou spolutvůrci svého programu– je jasné, že nechceme aby si děti mohly přesně nadiktovat co budou dělat, že je chceme trochu nutit do toho aby zkusily i věci, které by jinak nezkusily. Na druhou stranu ale připusťme, že někoho víc baví malování a někdo prostě po pár dnech intelektuálna, se potřebuje vysportovat. Myslím, že děti to intuitivně cítí a že to dokážou ocenit i využít. Věc, které jsem se na začátku tábora začal obávat byla, že děti budou chodit jen podle kamarádů, nehledě na to že je cesta kam jdou vůbec nezajímá. Trochu hloupé je že vlastně nevím jak to u většiny dětí nakonec bylo, ale mám pocit, že nakonec pchopily závážnost volby cesty a že zvažovaly kdy jít podle zájmu a kdy podle kamarůdů. Jediný pokus o výzkum tothoto typu je obsažen v Cestovinách, kde se ukázalo, že neexistuje trojice lidí, kteří by neustále chodily spolu, bylo jen několik dvojic.

Uděláme projekty, které bychom jinak neudělali- toto je myslím nedoceněný pozitivní důsledem principu volby (a asi i principu přeskupování). Zdá se mi , že na letošním táboře proběhlo několik projektů, které byly v zápisníčcích už pěkně dlouho. Dokonce mám pocit, že někteří vedoucí si to uvědomili až během tábora a tedy že kdyby se tábor nyní zopakoval v ůplně stejné podobě, tak mnohem více lidí tohoto využije, hodí na papír svůj vysněný projekt, sežene materiál a spolupracovníky ... prostě všechnu tu předtáborouvou přípravu dovede do větších podrobností. Možná toho někteří i expost litují. Tento aspekt mi pčijde velmi důležitý, protože nic nezaručí úspěch akce tolik, jako že ty kteří to organizují to baví, zajímá a dou do toho naplno a s očekáváním. Myslím, že tahle věc je vidět dokonce i pokud se nedejbože podcení příprava. Myslím, že nadšení se z vedoucího přenese i na děti a jejich motivaci.

2. základní princip – Princip přeskupování

Tedy to, že jak děti tak vedoucí nesetrvávají během tábora v jedné stálé skupině. Uvažoval jsem zda by se dal tento princip ještě rozdělit na dva podprincipy a to: princip přeskupování vedoucích a princip přeskupování dětí. Asi by to teoreticky šlo, ale je to nejspíš zbytečné, protože některé z výhod/nevýhod které uvádím dále se týkají obou těhto podprincipů. Nyní tedy několik výhod a nevýhod které přináší tento princip a pokus o jejich minianalýzu:

Čerstvý začátek– Nedokážu přesně psychologoicky popsat (to nechávám na Báře), ale jeví se mi to jako možnost vícenásobného využití pozitivního vlivu, který má čerstvě vytvořená skupina dětí i vedoucích. Děti jsou trochu nejisté co bude a v tomto očekávání jsou naladěny většinou pozitivně směrem k novým zajímavým věcem. Vylučuje se tím v podstatě negativní ranní očekývýní typu: “Doufám že nebudeme zase dělat XY.” Jež, dokáže rozbít náladu celé skupiny, ještě než vedoucí řekne první slovo.

Komunikace s celým táborem– Má jeden velmi příjemný důsledek, který by sám o sobě vyvážil mnoho nevýhod a to že člověk komunikuje a poznává všechny děti. Ještě nikdy se mi na našich táborech nestalo abych už v půlce znaj jména všech dětí, aniž bych se o to navíc nějak moc snažil. Umožnilo nám to taky se daleko víc než jindy bavit společně o jednotlivých dětech a třeba i společnými silami řešit jejich individuální problémy. Přijde mi že ty často hodinové diskuze o jednotlivcích jsou to co nás jako vedoucí skutečně v práci s dětmi posunuje někam dál. Tuhle věc bych rozhodně chtěl ještě více prohloubit. Taky jsem přišel na to proč jsem vždy chtěl méně dětí. Bylo to tím, že na táborech Děsíru jsme vždy měli méně dětí a tam ta komunikace s celým táborem byla vždy naprosto zásadním úhelným kamenem práce s dětmi, který mi u ná vždy chyběl (a kněmuž jsme se letos začali alespoň trochu blížit). Těď vím, že to není nutno dosáhnout snížením počtu dětí ale tím, že člověk má možnost se se všemi dětmi během tábora „setkat“ při velmi konkrétních činnostech, konfliktech i radostech.

Více možností zařazení pro děti- Příjemný důsledek tohoto principu se týká především dětí. Mám pocit, že pro mnoho dětí je pozitivní, že je během tábora ocitnou ve více skupinách. Je to umocněno tím že mají možnost alespoň minimálně ovlivnit kdo v oněch skupinách bude (kamarád(ka)) v extrémních případech nebude (viz fialoví a Dalibor). Mluvím teď o různých mírně problematických dětech, které mohou v příliš stálé skupině časem jít na nervy. Takhle mají možnost chyby v sociálním chování za tábor několikrát opravit a pokusit se napravit a neráhne se to s nimi celých 14 dní. Ale i pro mnoho ostatních dětí je to myslím pozitivní.

Nezakotvení dětí - Zdá se že to by mohlo teoreticky být mínus tohoto systému. Nemyslím si však že je to tak vážné. Jednak si myslím, že děti cítí to, že mají nějakého „hlavu“ a mohou se na něj případně obrátit. Pokud by se navíc podařilo pokročit ještě dál v zmnožení komunikace mezi různými vedoucími a dětmi, tak z táborl Děsíru mám tu zkušenost, že si těch pár dětí, které to potřebují časem přirozeně najdou své dvě-tři opory mezivedoucími, s kterými si rozumí. Pokud využijeme toho že si lze o dětech více mezi vedoucími povídat, může se těm „potřebným“ věnovat paradoxně více pozornosti, než by bylo možno v oddílovém systému a navíc – buďme si upřímní – nejsme žádní dětští psychologové, takže né každý si ví s každým dítětem rady, ale vždy se někdo najde, kdo přijde na to „jak na něj“.

Další drobné myšlenky

Tábor mě utvrdil v tom, že bych ještě více potlačil úlohu rodin. Čtvrtdny pro rodinu mi přišly v nejméně polovině případů nefunkční z hlediska rodin. Naprosto funkční byly z hlediska odpočinku pro děti i vedoucí – myslím, že bylo fajn vědět, že s nimi moho dopoledne intenzivně pracovat protože odpoledne si odpočinou a pak se dáma znovu rovnou do práce. Čtvrtdny pro rodinu bych tedy předělal na organizovaný odpočinek, přičemž by se mohlo využít podobnžých principů jako v celotáborové hře. Upřímně řečeno to tak def facto bylo už i teď. Vedoucí si rozdělili kdo jde do vesnice, kdo jde hrát kterou hru nebo něco jiného a vzájemně si povyměňovali děti podle jijich zájmu.

Myslím že se nevyužilo jednoho kladu, který by nový systém mohl mít. Mám pocit že jsme se často zbytečně snažili rozškatulkovat všechny vedoucí k jednotlivým cestám. Což vedlo k tomu že se mohli leckde cítit spíše jako pozorovatelé, než skuteční tvůrci projektu. Mě osobně by nevyhovovalo takhle dlouhodobě fungovat, protože bych měl neustále nutkání do toho nějak přispět. Pochopil jsem ale, že takové jednodenní projekty jsou skutečně spíše dílem jednoho člověka a že je dosti komplikované (hlavně časově) se mu do toho nějak vměšovat. Mám pocit, že v takovýchto případech by bylo lepší přebytečné vedoucí k projektům nezařazovat (jen proto aby někde byli), zcela otevřeně přiznat, že nejsou v žádném projektu a využít je na nějakou jinou práci. To o co by se jednalo samozřejmě úzce souvisí s tím, o jakou se jedná hru, ale jen tak pro instiraci mě namátkou napadají funkce jako: táborový fotograf (neboj Jirko – nenápadný ;-) ); vedoucovská služba dne (mě osobně by vůbec nevadilo po 4 dnech intenzivní práce s dětmi jednou celej den akorát natáčet vodu do barel., bimbat na jídla a utírat stoly atd. atd.). No a i kdyby jsme tohle nechtěli tak nevím proč všechny věci jako instalace výstav, bodování atd musi dělat hlavas; příprava noční hry (stejně jí z větší části už leta dělá jeden člověk takže by se nic nezměnilo); příprava denní hry; a vůbec příprava jakékoli společné táborové akce. V neposlední řadě je zde „funkce“ dovolená, neboli příprava dalších projektů. Mám pocit jako kdyby tohle bylo na indexu. V souvislosti s tím co jsem říkal o roli „hostů“, či „nosičů podložek“ by mne jaké měly tito pocity – podobné jako já nebo jiné. Na druhou stranu by mě zajímalo jaké měly pocity ti, kteří byli hlavami nějaké cesty a měli ve skupině nějaké “pozorovatele”. A abyste mě nechápali špatně, nemyslím si vůbec že by to byl nějaký velký problém, přijde mi že je to jen ptrochu zbytečné, nic víc.

Chce to jednoznačně vlastní perzonál, nebo rozhodnější postup při jednání s cizím (a to už ve fázi sepisování smlouvy) – tenhle rok mi vadila jejich hlasitá a naprosto jinam patřící muzika, kouření a alkohol před dětmi a to že pochopitelně jsou mimo a odvádějí pozornost od našeho programu či nastolených pravidel.

Celkově mám z tábora ohramný pocit, takže nic z tohohle neberte jako stěžování, ale spíš jako důkaz toho že to bylo tak dobré, že i den po táboře mám ještě chuť a energii o tom přemýšlet a psát to do počítače. Strašně si cením jedné věci a to že jsme byli schopni udělat radikální změnu v našem zaběhaném systému. Mám dokonce pocit, že pokud by nepřišla, byly by naše tábory přinejmenším stagnující záležitostí. Nabízí se otázka nakolik se dají nové principy a zplsoby přenést do dalších let. Přestože bych o tom byl schopen vyplodit další stránku, řeknu jen stručně, že jhsem v tomho směru velký optimista a mám pocit, že jednak lze na základě těhto principů udělat nějakou uplně jinou hru a za druhé že to není něco co už je trapné opakovat. Jako hlavní argument mám to, že když se zamyslím nad tím do čeho že jsme to sklouzli ve většině našich táborl v posledních letech, tak vidím pár neměnných principů, které jsou snad ještě užší než ty letošní. Nejen že vždy šlo o volnou práci v předem daných oddílech (již mnoho jet nejsou na oddílocou práci prakticky žádná omezení a to ani přínosná), ale opakoval se i princip toho že se to nějak snášelo na hromadu a v podstatě ani nijak moc nekmunikovalo nebo nehodnotilo, protože prostě nebylo proč. A když to vemu do důsledků, tak skoro vždy šlo o jakési zkoumání „hlubří podstaty světa“, kterážto získávala různá zástupná jména. Nezdá se vám, když si to takhle uvědomíte, že je až div kolik se nám v tomto modelu podařilo upořádat táborů. Mě ano.

Nerad bych to zakřik, ale mám pocit, že tento tábor se zařadí mezi těch pár, které znamenají kvalitativní posun v plejádě našich táborů a že na něj budeme vzpomínat jako na několik těch již dnes „kultovních“. Děkuju všem kteří mi pomáhali v tom co jsem zrovna dělal já a těším se na další tábory.

A teď se hlavně těším na vaše reakce ohledně jednotlivých témat která jsem nakousl.

Jakub Ť