Karty a kostky učarovávaly odpradávna lidem a ve všech dobách měly svůj okruh zapřisáhlých příznivců. Přinášely štěstí, vzrušení z hazardu a radost z výhry, ale i smůlu, existenční zkázu a sebevraždy. Jsou staré jako touha lidí riskovat a víra v štěstěnu. Ačkoli jejich bývalou roli převzaly v dnešní době hrací automaty, kasina a loterie, hrají se stále. Středověcí vládci a církevní hodostáři se snažili uchránit majetky svých poddaných a poddané samé neblahých důsledků hazardních her, a proto vydávali nejrůznější omezení a zákazy. Možná, že záhadné zmizení Vrhcábů je jedním z vzácných případů, kdy byla tato nařízení účinná.
Bohaté zmínky o hře jsou z dob starých Římanů, kde byla hra velmi populární pod jménem Ludus Duodecim Scriptorum. Nero hrával sázky ve výši 400 tisíc sesterciů (asi 260 tisíc dnešních korun) za bod a od Lampridia se dozvídáme, že Commodus proměnil císařský palác v úplné kasino. Jednou, když se mu nedostávalo peněz, předstíral, že chce navštívit africké císařské provincie, a když mu pokladna vyplatila peníze na uskutečnění cesty, vše prohýřil ve Vrhcábech a neřestných radovánkách. Hra v dnešní podobě se objevuje pod jménem Nard v severovýchodní Asii a v Persii kolem roku 800 n. l. a do Evropy pronikla ve středověkých válečných taženích. Dnes ji najdeme v mnoha zemích pod nejrůznějšími jmény jako Backgammon, Gammon, Tric-Trac, Puff, nebo Tablas Reales.
U nás byla jako většina hazardních her také pronásledována a jedním z mála, který ocenil její kvality, byl Jan Amos Komenský, který ji dokonce vyobrazuje ve svém díle Svět v obrazech. To, že ji uvádí mezi nejběžnějšími předměty denního života, nás spolu s faktem, že desku lze nalézt na mnoha českých šlechtických sídlech, vede k domněnce, že hra bývala u nás velmi populární. Proč tak náhle zmizela, se můžeme jen dohadovat. Dodnes se v povědomí udržuje její název, většinou si však lidé pod Vrhcábami představují hru s šesti kostkami. Dodnes se také v českých domácnestech uchovaly desky, které mají z druhé strany šachovnice podivný herní plán složený z řady štíhlých trojúhelníků. I pokud nepatříte k vlastníkům žádné z nich, můžete si Vrhcáby zahrát, protože příští týden otiskneme v sobotní příloze na tomto místě jak herní desku, tak pravidla hry.
Obrázek A ukazuje část hracího plánu, černý postupuje doleva, bílý doprava. Šest černých kamenů je teprve na počátku své pouti a jejich postup je značně blokován bílými kmeny, kdežto bílý už hraje poslední část hry, ve které odebírá své kameny z desky. Spokojíme se s konstatováním, že bílý odebírá kámen vždy z toho pole, jehož číslo mu padne na některé z kostek. Černý je tedy velmi pozadu a ve zdánlivě velmi špatné situaci. Má ale štěstí a padly mu dvě šestky (6-6). Speciální pravidlo mu umožňuje vyjet čtyřmi kameny z polí 1 a 2 (na pole 7 a 8) a vymanit se tak z blokády. Začátečník tedy zajásá a ihned to učiní. S nejvyšší pravděpodobností však prohraje, neboť bílý přibližně do čtyř tahů odebere všechny své kameny z desky a černý za tu dobu ztěží dosáhne cíle.
Zkušený hráč naopak ponechá všech šest kamenů na svých místech a tah provede v jiné části desky: Proč? Pokračujme v sledování hry: Padne-li bílému nyní například (6-2) může využít šestku jedině na odebrání svého kamenu z šestého pole a dvojku jedině na posunutí kamene z pátého pole na třetí. Dostane se do situace na obrázku B se dvěma osamocenými kameny a ať černému nyní padne cokoli (mimo (6-6)), vyhodí bílému jeden kámen a často i oba a má otevřenou cestu k vítězství. Hod (6-2) byl skutečně špatný pro bílého, ale když se trochu pečlivěji podíváte ne situaci, zjistíte, že: Hody 6, 5, 2, 1 může bílý každý hrát jen jediným způsobem, 4 hrát nelze a jedině u hodu 3 má bílý dvě možnosti (z šestého na třetí pole, nebo odebrat z třetího). Pak už vás jistě nepřekvapí, že každá z kombinací (6-5), (6-4), (6-2), (5-4), (5-3), (5-1), (4-3), (4-2), (4-1), (3-2), (2-1) je pro bílého katastrofou. Shrnuto, podtrženo: V 22 případech z 36 svým příštím tahem bílý odkryje jeden ze svých kamenů (tahu se nelze vzdát!), někdy i dva, a černý ho skoro s jistotou vyhodí a pravděpodobně vyhraje (závisí i na pozici na zbytku desky).
Po tomto příkladě vás jistě nepřekvapí, že začátečník často kroutí hlavou, jaké že to má ten druhý velké štěstí, říká, že to byla náhoda a nechápe, že ve Vrhcábech hraje hráčské umění podstatnou roli. Přitom zde uvedený příklad není zdaleka neobvyklý - může jít o výsledek dobře zahrané takzvané "zpětné hry" černého. Náhoda samozřejmě hru ovlivňuje také a je to dobře. Vrhcáby jsou jako život - část můžete ovlivnit svým chováním a část je hra osudu. A právě proto mnozí lidé upřednostňují Vrhcáby před ostatními hrami a říkají: "Když prohrajete - byla to smůla, ale když vyhrajete, je to vaše zásluha."
Pokud vás příklad nepřesvědčil, nezbývá nic jiného než si k nám přijít
zahrát a poznat, že i šěstí se dá někdy ovlivnit.