Go je hra i umění

V Japonsku se odedávna hovoří o trojici her: backgammon (v Japonsku nazývaný sugoroku), šach (jeho japonská verze šógi) a go. Každá z nich odráží některou ze základních potřeb lidského ducha a spolu představují ucelený pohled na svět. Backgammon, pocházející z Blízkého a Středního Východu, je spojen s otázkou štěstí a osudu (kismet). Velkou roli zde hrají hrací kostky a hráč se snaží svým uměním co nejvíce vytěžit z náklonnosti Štěstěny a omezit vliv nepřízně osudu. Šach, velká hra Západu, svými kameny uspořádanými od krále po pěšce zobrazuje hierarchickou společnost, jejíž členové mají přesně určenou moc. Dva králové stojí v čele svých armád, snaží se co nejlépe využít jejich síly a zničit protivníka. Úplně jiný pohled na svět představuje go. Všechny kameny mají naprosto stejnou hodnotu a lze jimi hrát na kterémkoli místě hrací desky. Cílem hry není ničit, nýbrž budovat území. Hráč se nevymezuje vůči okolnímu světu, ale hledá to nejlepší sám v sobě.

Na začátku partie hráči přistupují k prázdné desce, kterou tvoří pravoúhlá síť 19×19 čar. Na jejich 361 průsečíků pak střídavě kladou své černé a bílé kameny. Síla kamenů se průběžně mění tak, jak se navzájem spojují a vytvářejí živé či mrtvé skupiny. Po celé desce probíhají místní zápasy s dočasnými vítězstvími či porážkami. Ačkoli se kameny položenými na desku již nepohybuje, vyvíjející se struktury působí dojmem dynamického pohybu. Na konci partie je prostor na desce rozdělen mezi oba hráče. Vítězí ten, který získal větší území.

Jasujuki Miura ve své knize "Go, fascinující hra, asijský model obchodní strategie" přibližuje rozdíl mezi šachem a go pohledem na desku v závěru partie. Šachovnice je obrazem zmaru, v němž stojí poražený král, který kdysi stál uprostřed své mocné armády. Na konci partie go je také jeden vítěz a jeden poražený, na desce je však soustava skupin černých a bílých kamenů, které představují nově vytvořený poměr sil černého a bílého. Miura nabízí tento princip jako nový model strategie při vytváření rovnováhy sil v obchodu a v mezinárodních vztazích.

Hru vymysleli Číňané

Historikové se domnívají, že go vzniklo v Číně někdy ve 2. - 3. tisíciletí př. n. l. Jedna z teorií je spojena s legendou o císaři Jaovi, který někdy kolem roku 2250 př. n. l. uložil svým rádcům, aby vytvořili go jako duševní cvičení pro jeho nepříliš bystrého syna. Jiná teorie klade go do souvislosti s rannými početními systémy. Proti tomu ovšem hovoří skutečnost, že systém 19×19 (dříve též někdy 17×17) průsečíků se příliš nehodí k desítkové soustavě, kterou Číňané používají odedávna. Pravděpodobněji vypadá představa, že vznik go je spojen s šamanskými a astrologickými postupy ve starověkých čínských kulturách. Tomu jakoby nasvědčuje i japonská terminologie go: středový průsečík se nazývá tengen (střed nebes), dalším osmi vyznačeným průsečíkům se říká hoši (hvězdy). Ještě ve středověku partie začínala rituálem, při němž každý hráč položil dva své kameny na hvězdy v protilehlých rozích.

Konfucius se v 6. století př. n. l. o go vyjádřil dosti přezíravě jako o naprosté ztrátě času, protože neviděl nic, čím by tato hra mohla uspokojovat veřejné potřeby společnosti. Zastánci taoismu, zvláště čínští literáti, však objevili intelektuální a morální hodnoty go a pěstovali je.

Japonci hru zdokonalili

V 6. století se spolu s dalšími kulturními vlivy Číny dostalo přes Koreu do Japonska i go. Stalo se populárním v kruzích šlechty a bylo pěstováno v buddhistických klášterech. Zatímco v Číně a v Koreji hra téměř upadala v zapomnění, v Japonsku byla rozvíjena k dokonalosti. Patřila ke čtveřici základních umění, která měli ovládat členové císařské rodiny a dvořané. Velkého rozkvětu se go dostalo zejména v dlouhém období míru za šógunátu (1603 - 1868) spolu s dalšími uměními jako haiku (specifická forma japonské poezie), kendó (japonské bojové umění), čadó (čajový obřad) aj. Spolu s mnoha jinými záležitostmi šógunát institucionalizoval i go. Oficiálně zřídil čtyři hlavní školy go nazývané Honinbó, Inoue, Jasui a Hajaši. Jejich hráči dostávali od šóguna plat, nejsilnější hráč těchto čtyř škol získal titul Mejdžin (Mistr) a byl jmenován Godokoro (jakýmsi ministrem go). Školy byly zmocněny příjímat žáky a vydávat jim osvědčení o síle v go. Jednou v roce se v šógunově paláci konalo tzv. hradní go: představení čtyř škol v šógunově přítomnosti předváděli mistrovské go.

Moderní go

Představení jednotlivých škol nebyli jednoznačně nejsilnější hráči, kteří by svůj nárok na úřad prokázali na desce. Funkce byly jistým způsobem dědičné, představený svého následníka obvykle adoptoval. V tom smyslu posledním, v pořadí 21. dědičným nositelem titulu Honinbó byl legendární Honinbó Šusai, který zemřel v roce 1940. Dva roky před svou smrtí ve věku 64 let sehrál slavný zápas. Jeho vyzývatelem byl o třicet pět let mladší Kitani Minoru, jeden ze zakladatelů moderního pojetí go. Zápas byl chápan jako střet starého s novým, tradice s inovací, go jako umění s go jako profesí. Časový limit byl 40 hodin pro hráče! Partie byla několikrát přerušena a s tříměsíční přestávkou, kterou si vyžádalo Šusaiovo onemocnění, trvala šest měsíců. Kitani nakonec zvítězil velmi těsným rozdílem pěti bodů a zahájil kariéru velkého hráče a učitele budoucích šampiónů. Od té doby se již o všech velkých titulech rozhoduje výlučně hrou na desce.

V Japonsku, v Koreji, v Číně a dnes už i v USA existují organizace sdružující několik stovek profesionálních hráčů. Vedle toho však jen v Japonsku hraje go na 20 miliónů lidí amatérsky. Nejlepší z nich dosahují síly slabších profesionálů. Go se již hraje po celém světě a odstup úrovně východoasijských hráčů se rychle snižuje. I čeští hráči se mohou pyšnit řadou dobrých výsledků. Úřadujícím mistrem Evropy je pražský hráč a předseda České asociace Go dr. Vladimír Daněk.

Základní pravidla hry

1. Go hrají dva hráči, jeden černými a druhý bílými kameny. Oba hráči střídavě kladou po jednom kameni na volné průsečíky sítě 19-ti vodorovných a 19-ti svislých čar, hru začíná černý. Cílem hry je ovládnout (ohraničit svými kameny) více neobsazených průsečíků (území) než soupeř. Hráč může pasovat, vzdát se tahu. Po dvou po sobě následujících pasech hra končí.
2. Obsadí-li hráč svým tahem poslední volný průsečík sousedící se soupeřovou skupinou, zajme ji a odstraní z desky. Zajaté kameny si uschová do závěrečného hodnocení partie.
3. Hodnocení výsledku partie. Hráči vyjmou kameny mrtvých skupin z desky a přidají je k zajatcům získaným v průběhu hry. Za každý průsečík území a za každého zajatce si hráč započítá jeden bod. Vítězí ten, kdo získá více bodů.

Vypadá to jednoduše, že? Tím bohatší je ovšem hra, o to více možností skýtá. Tomu, kdo se s go ještě nesetkal, ovšem tento popis asi nebude stačit. Za týden pravidla probereme trochu podrobněji a doplníme informace o go u nás. Všechny zájemce o fascinující hru go zatím srdečně zveme v pondělí 4. května od 17 do 21 hodin do klubu deskových her Paluba na parníku Tyrš v Praze, kde si mohou zahrát, seznámit se s mistrem Evropy a dozvědět se více o hře. Další informace získáte na telefonním čísle (02) 90047235 nebo na internetové adrese http://theoffice.net/paluba/. Svou internetovou stránku má také Česká asociace go, a to na adrese http://water.fce.vutbr.cz/~slavek/.